Rekonstrukční chirurgie striktur přední uretry: klinické zkušenosti s uretroplastikou bukálním slizničním štěpem
Strikturu uretry tvoří jizva z narušené tkáně po úrazu, zánětu nebo infekci. Úrazy a jatrogenní poranění jsou v dnešní
době hlavními etiologickými faktory u většiny striktur přední uretry, přestože u mnoha případů je etiologie neprokazatelná
a tudíž označována jako idiopatická. Prevalence je odhadována v rozsahu od 1 do 9 případů na 1 000 obyvatel(1).
Rekonstrukční chirurgie striktur močové trubice se dramaticky změnila. Jednodobé výkony se uplatňují téměř u všech
striktur močové trubice, pouze malá část z nich vyžaduje vícedobý přístup pro těžce zjizvené, nezpůsobilé a infikované
tkáně s píštělemi či komplexem striktur. Léčba by neměla být vedena po jakémsi žebříčku možných zákroků. Je potřeba
opustit praxi spojenou s opakovanými dilatacemi a opakovanou uretrotomií před zvažovanou uretroplastikou. Podle
některých autorů endoskopická léčba, v podobě dilatace uretry nebo uretrotomie, vede k exacerbaci jizvení tkání
s možným rozšířením délky a závažnosti striktury, což komplikuje následnou chirurgickou léčbu. Podle těchto autorů
je role dilatace a uretrotomie v léčbě striktur přeceňována(1). Chirurgická léčba by neměla být primárně kontraindikována
na základě věku. Starší muži tuto léčbu dobře tolerují, s podobně nízkým výskytem komplikací jako mladší muži(1).
El Kassaby poprvé, v roce 1993, popsal užití bukálního štěpu při léčbě penilních a bulbárních striktur. Od té doby se slizniční
štěp stal postupně velmi oblíbenou tkání při jednodobé či vícedobé rekonstrukci penilní či bulbární uretry. Bukální
slizniční štěp je bez ochlupení, se silným, houževnatým, na elastin bohatým epitelem, s dobrou manipulací, a tenkou,
vysoce vaskularizovanou laminou propria, která usnadňuje zpočátku přežití absorpcí tekutin z podloží místa příjmu,
tzv. inoskulaci a imbibici.
bukální slizniční štěp
uretroplastika
striktura přední uretry
Klin. urol. 2015; 11 (1): 17-19
