Endokrinní orbitopatie (EO) je onemocnění, které v průběhu času nabývá do značné míry rysy „systémové choroby”. Procento nemocných postižených EO není velké, ale při frekvenci chorob štítné žlázy v populaci je počet postižených nezanedbatelný. Evidentními důsledky neadekvátní léčby jsou nevratné změny jak ve vzhledu pacienta, tak v jeho zrakových funkcích. Klinická i laboratorní diagnostika je detailně propracovávaná, což reflektují pravidelně aktualizované doporučené postupy. Přesto je nad čím se zamyslet. V obecné rovině existují důkazy, že podstatou EO je oxidativní stres. K dispozici máme spektrum laboratorních metod včetně možnosti kvantifikace specifických, stimulujících imunoglobulinů (TSI). To ovšem platí pro klasické, typické případy. V péči endokrinologa, oftalmologa, případně neurologa se sporadicky objevují pacienti bez prokazatelné tyreopatie, ale naopak s nesporným postižením očních svalů, případně s velmi zákeřnou variantou EO označovanou jako „dystyreoidní optická neuropatie” (DON) ohrožující nositele poměrně rychlou ztrátou zraku. Léčebné výsledky významně ovlivňuje jak pozdní tak neadekvátní terapie, stejně jako nespolupráce pacienta. Následující řádky vycházejí z praxe endokrinologů z centra, kde se nemocní s EO soustřeďují. Cílem je upozornit čtenáře, v čem se chybuje a zda je co zlepšit. Pohled oftalmologa včetně ultrasonografie orbit je dotčen pouze v míře nezbytné k pochopení řešeného tématu. Jedná se o velmi specifickou problematiku, která musí být prezentována erudovaným oftalmologem s praktickou zkušeností s metodou a svým významem si zasluhuje samostatné pojednání.

Interná med. 2017; 17 (1): 12-17